Lady Menon empty

povídka Tři kola

Tato povídka je z reálného života a popisovaný děj se opravdu odehrál. Jen jména lidí jsou fiktivní.
Autor: noname


Parta zevlujících puberťáků, stojících u dvou věžových domů měla vyloženě bujarou náladu. "Jedeme na akci!" řval tlustý mladík na vyděšenou stařenku jdoucí kolem. Všichni se hlasitě smáli. Já stál mezi nimy a cítil vyrušení před tím co nás dnes večer čeká. Všechno zburcoval právě onen tlusťoch říkejme mu Zdenek. "Pojeďte v pátek na párty do Roudnice", žadonil předevčírem. Z naší party jsme tu dnes stáli já, Lukáš, Vendula, Láďa a hromotluk Zdenek. Pomalu jsme chťeli vyrazit, když se přiřítil Jirka ve své vysmáté náladě...
JIRKA: Týpek starší než jsme všichni. Ale na konzumaci drog má na nás sto let dopředu. "Chlapi deset prášků na parkinzonovu nemoc a detox byl muj. Prostě sem to nerozdejchal. Takový bomby. Když mě pustili šel sem do toho znovu a zase sem to nerozdejchal." někdo má holt pech. A to je náš známý Jirka. jeho příběhy by naplnily nejednu knihu. jsou komické zároveň ale vstyčený prst vašeho sebevědomí říká: takhle snad nikdy nedopadnu.

... "co je to tu za schromáždění a kam se vůbec chystáte?" "Na akci do roudnice" odvětil sbor našich hlasů. "Pučte mi někdo kilo dam dole bednu a jedu s váma." Nemusim popisovat zaražené pohledy a záplava ne co Jirku zasypala. Tak jsme vyrazili na nádraží. Z dálky jsem ještě slyšel Jirkův hlas "hej ty mi vysíš kilo tak dělej nemam čas."

Po cestě míjíme hernu a za pár chvil slyším řev "čekejte vymačkal sem 1500 jedu s váma." Tak se připojil ještě Jirka a pokračovali jsme na nádraží.

Ve vlaku známý mluvil o novejch tripech. Kečup lepší méno tomu nemohli dát. ještě nabídl nějaký supermany a zmizel mezi svejma v dalším kupé. "Vychytáme si to až tam radil skušeně Láďa." Jinak cesta byla klidná. Koupili jsme si pár piv z vlakového provizorního krámu a sledovali Jirku jak řve jednu ponižující nadávku za druhou na průvodčího. Sranda byla akorát ten chlapík nebyl ve svý kůži. Dojeli jsme do roudnice a ve štrůdlu lidí došli až k letišti. Posadili jsme se na trávník před letištěm a nasávali atmosféru začínající párty. "Nechcete koláče? rolexky?" Ne dík fakt ne. "Kurva to sou ňáký hodinky nebo co" pronesl zdenek a nervózně balil jointa. V dálce zapadalo slunce a vábivý tlumený beat lákal ke vstupu do areálu letiště. U vstupu tradiční prohlídka. "Ňáký zbraně, drogy?" "NenE nic nemáme" Obhlídli jsme stage a začali nervózně postávat kousek od chilloutu který byl u menšího bazénu z vodou. Jediný jirka v gládoších stál u stánku s jídlem a ládoval do sebe nabízené speciality. Zevlovali jsme chvíli tu a chvíli tady a najednou byla tma. U hausového stanu už to rozjížděl první borec a já si začínal uvědomovat jistý jev. Asi každý druhý člověk co šel okolo nabízel buď to nebo to. Tripy, extáze hlavně. od Jirky jsme dostali instrukce: "chlapi jedině kečupa nic jinýho mi nenoste." tak jsme přinesli a já ze Zdenkem a Lukášem si vzali po třech kolech. Vendula z Láďou každej jeden trip KetCHuP jak jinak. A Roman. Pardón nechápu jka se to mohlo stát že jsem zapoměl na Romana který s námi byl celou dobu. Roman si koupil taky pár kol. padla tma a párty se rozeběhla.

Mezi pařícíma lidma běhal Jirka a prosil všechny nakolenou ať si s ním někdo vymnění boty. Marně. S konzumací jsme nečekaly a každý to své tak ňák po svém. Pařba jako hrom.

EXTÁzE: Ten stav nejde popsat. Stav naprostého klidu a uvolnění. Nic vás netrápí. Každého máte rád. Chvílema jsem se přistihl jak chodím od holky k holce a každý opakuju tu samou větu. Dáš mi prosimtě napít? A všude jsem uspěl. Ten stav váší osobnost změní o xx procent. Nic vám nevadí a každý je tu rád, rád dá cizímu napít, rád dá cigaretu, rád tancuje. Prostě jedině ty co skusili ví o čem mluvím.

Pařba okolo dvanácté v plném proudu a Jirka sklesle na bazénu. Sedli jsme si k němu se Zdenkem a začali každej z jedný strany. ten kluk s tý kostky vytuh po dvou hodinách mazec. "Volam mámě ať si pro mě přijede, ale ta bageta byla delikátní." V záchvatech jsme ho opustili a vrhli se do víru tance potu řevu a pískotu......

......a je to tu stojíme naproti sobě s Lukášem poslední kolo na dlani. Ostatní už tuhý hlásí odchod na vlak. My tu ještě zůstanem. Nechápu to ale je to tak vždy. Z těch tisíce lidí co by se ještě před hodinou rozdali jsou najednou zase normální cizí lidi. Každej má buď poslední cigaretu nebo nekouří. všichni vykuleně koukají jako neviňátka s černým svědomím. Jdeme s Lukášem do hlavní haly a to co vidíme jsme za svůj život mockrát neviděli. Paří už jenom držáci. dalo by se říci celá perníková roudnice a přilehlé okolí. Zvěřinec. Z Lukym už ani netancujeme jen nevěřícně koukáme na špinavou smažku jak žongluje snad s dvaceti míčky najednou. Další tancuje jako by nabíral omáčku z hrnce, někam jí vylil, zaklopil pokličku, otevřel jinou a tak pořaád dokola. zjišťuju že sukně tu snad mají jen kluci. Luky dostává nervy asi po hodině pozorování. "vypadnem?" "si piš." tak razíme na nádraží.

Luky se vrací od tabule odjezdů. "Máme dvě možnosti, buď pojedeme za chvíli a přestoupíme v Ústí, nebo pojedem za tři hodiny." Volíme možnost A. Usedáme na peroně na lavičku. Dívám se na líně se valící řeku a usínám. Po chvilce se probouzím. vedle dvě roštěnky. Chichotají se a nabízejí mi nějaké sušenky. Lukáš se směje jak blázen. "Vole kdyby si se viděl cos dělal za ksichty ze spaní!" Vlak brzdí. Ten zvuk je nekonečný a trhá mi bubínky. nastupujeme a hledáme voné kupé. Marně. Drze otevřu jedno, kde jsou dvě místa a bez pzdravu si sedám k oknu. Luky mě následuje. Jen co jsem dosedl usnul jsem jak špalek. Po chvíli slyším strašný řev. "KONEČNÁáááá" Nemůžu si utřídit myšlenky tak poslušně jdu za Lukym. V nádražní hale si ustýlám u vokýnka. "Vole sme to přejeli jsme v Děčíně!" ta informace nebyla nejlepší na takové probuzení. Horší byl už jen dodatek že jsme bez peněz. Skoušíme snad všechno. Z vlaku nás vyhazují nikdo nám nechce dát ani dvě koruny. Nezlobim se. Chápu ty lidi. Při pohledu na nás dva se jen těžko věří naší historce. Zbývá jedniná možnost autostop. Procházíme Děčín a pokaždý když projede ňákyý auto slyším techno. Hučí mi v hlavě. Voláme kamarádovi, který má jedinej auto. "nemam čas ani benzín." Jo jo v nouzi poznáš přítele. vyrážíme tedy pěšky. Po deseti kilometrech je nálada napnutá jak struna. Ještě nás provází zajímavý jev. jakmile si nasadim mikynu začne pařit sluníčku. Když si jí sundám začne pršet. Po dalších pár kilometrech potkáváme stopaře který dou z Ústí. jak je to tak daleko? Ještě tak deset. Podlamujou se mi kolena a v kleče usínám. Tak poď jdem zvedá ruku Lukáš na kolemjedoucí vůz......

Zázrak křičíme a rozebíháme se k autu. On ujede řvu a i tomu věřim. Ne neujíždí. Stojí tam a čeká. Luky otevírá dveře. TUC TUC TUC "zdravim pánové kam to bude""vás nám seslalo samo nebe." Sleduju z okna ubíhající krajinu a Lukáš konverzuje s chlapíkem. "Jo to muj známej taky pořádá párty, ale to by bylo na vás mladý asi moc peněz." "kolik?" ptá se Lukáš "no pade," "hm tak tam co jsme byli včera stál vstup 300." A to mu radši neřikáme na kolik přišly ty tři kola. Dojíždíme na ústecké vlakové nádraží a zničení, nevyspalí, ale s pocitem že ještě všichni lidi svině nejsou nastupujeme do vlaku. V Mostě jsme měli bejt v devět ráno a je asi půl šestý večer. Stojíme u věžáků a vše dopodrobna líčíme ostatním. Jen na Láďu a vendulu přišli ty tripy snad až teď.

Dnes s odstupem času se na ten příběh koukám s úsměvem. Ale to ráno mi do smíchu moc nebylo. Taky mám jiný názor na drogy typu extáze, trip. není to tím co se nám přihodilo. Vim že mi to nic už neřiká. Neni to jak dřív kdy jsme prozkoumávali neznámou půdu a fuckovali snad všechno co bylo důležitý, jen kromě svejch lidí. Časy se mění, snad jen toho jointa někdy snesu. Ale tři kola by mě dnes zabili.

fantasy povídka Lady Menon
Autor: ^d

Všechno to začalo před pár dny. Konečně jsme si s otcem pronajaly byt v Praze. Měl jsem z toho všeho sice pocit, jako když si o odpolední pauze v práci, pořádně vyhládlí, zajdete do supermarketu pro svačinu. Z chladícího boxu na vás velmi pěkně vyhlíží tzv. „domácí klobása“. Vy dostanete chuť na deset takových „domácích klobás“, a samozřejmě si jednu koupíte. Po druhém soustu vytáhnete kost velkou jako malíček, a ve druhé polovině najdete flaxu jako palec u nohy! Samozřejmě se potom hezkou řádku let vyhýbáte marketovým klobásám, a kdykoliv je spatříte utíkáte běh o svůj holý život. Venku samozřejmě můžete zjistit, že jste si něco omylem vypůjčili. To by na tom všem byla asi jediná světlá stránka. Ale zpátky k příběhu. Druhou noc v pronajatém bytě se mi zdál první sen. Zdálo se mi o kamarádce Tamaře. V tom snu jsme byli úplně jiní kamarádi, no znáte to. Tamara je velmi pěkná dívka. Je o něco menší než já, hubená, někdo by dokonce řekl vychrtlá, ale u Tamary se mi nejvíc líbí ta její na první pohled do očí bijící vlastnost. Pořád sebou šije, nevydrží chvíli sedět a má pořád dost energie, aby bylo co podnikat až do rána. Melír jsem snad ani nemusel připomínat, i když by se mi více líbila jako zrzka. Nicméně i v tom snu byla blond.

To ráno jsem ještě zaslechl reklamu na můj nový projekt a vyrazil do práce. Pracuju jako operátor pro jednu větší marketingovou společnost. Den proběhl jako obvykle. Z práce jsem přišel až v noci, chvíli si ještě četl a šel spát. Nic zajímavého. Ale můj spánek zajímavý byl. Opět sen o Tamaře, ještě intenzivnější než ten minulý. Akorát přibyla jedna věc. Moje dvě akvárka s velmi podivnými , ale zase na druhou stranu velice exoticky vyhlížejícími cichlidami. Ryby měli ale jednu zvláštní vlastnost. Klidně a úplně volně se pohybovali i mimo akvárium! A ještě se při tom tvářili jako by se nic nedělo. Bál jsem se jen, aby to vždy stihly včas zpět do vody. To je asi moc netrápilo. Tak jsem se začal opět věnovat Tamaře. Byla ještě krásnější. Ráno jsem opět vyrazil do práce. Ale ten den už nebyl jen tak obyčejný. S mým kamarádem tonym jsme vtipkovali jako obvykle. Je to velmi dobrý člověk. Pravidelně, když ráno přijedu, dalo by se říci, že i pravidelně pozdě, čeká na mojí klávesnici vzkaz od NEZNÁMÉHO OPERÁTORA. Od tohoto neznámého operátora už mám asi tři napomenutí s výstrahou a hvězdičkou za pozdní příchody. Také pozvánky na odpolední konferenci, kde se vše má řešit. Za tři hvězdičky následují bezpodmínečně už jen olšanské hřbitovi. Jak říkám pohodový tony. Práce by byla normální, až na mojí sousedku, která si přisedla v deset hodin. Z jejího vzhledu se mi točila hlava. Dlouhé světlehnědé vlasy, pevné poprsí, o zadečku ani nemluvě. A ty nohy! Dlouhé jemně tvarované, řádně zaoblené, no prostě kočka. Tony jí hodnotil minimálně dvouhodinovou přednáškou, až mě z jeho šepotu začínala bolet hlava. Nejvýraznější však měla oči. Světové topmodelky za čočky v této barvě utrácejí nehorázné peníze. Od středu tmavě modrá, pomalu prosakující do světlejších odstínů zářivé modři. Během pár dní jsme se seznámili: zaujaly mě fotky jejího pejska. Rasa připomínající bígla a krátkosrstého foxteriéra. Cena 15 000 Kč mluví za sebe. Zjistil jsem že se jmenuje Lucie… A byl tu konec měsíce a tím i přerušený kontakt z Lucií. „Stěhuju se do jinýho bytu, tak zatím pa“. Přede mnou byl volný víkend. „Zajedu se vykoupat na šárku“, sdělil jsem tonymu a nechal ho v práci. Cestou jsem potkal tři pěkně „tvrdý hochy“. Na první pohled vypadali jako pohodoví hopeři. Jejich vůdce měl hodně hustej řetěz ze stříbra. Hlava na přívěšku byla malá o těle nemluvě, o to víceklenotníci nešetřili na pěsti, kterou postavička napřahovala. Cestou se vrhli na fakt dva pohodový hoperi, kerý, nic netušíc, se začali omlouvat za to že se jako podívali. „Chlapi mi jsme tím fakt nic nemysleli“. Další průběh jsem už nestihl sledovat. Autobus pokračoval. Chvíli jsem, ale litoval že jsem nevystloupil. Ale co mi není rovno. Na šárce jsme se ani nestihl vykoupat. Byl jsem takovou dobu zažranej do časopisu, že se zatáhlo a přicházela bouřka. Vydal jsem se na cestu zpět. Mezi skalami byly přicházející, těžké, černé mraky impozantní. Přelívali se jako řídký gel na vlasy. Najednou jsem si všiml hnědé tečky, která se přibližuje značnou rychlostí. Doběhl ke mně silně povědomí psík. Mezi všěmi lidmi si vybral mě. Zastavil se zvedl přední pravou nohu, nastažil uši a zaštěkal. Musím přiznat, že jeho štekot se spíše podobal mumlání tříletého trola vegetariána na býčích zápasech. Vynahradil to vrtěním ocasu. Jeho ocas se bohiboval jako taktovka dirigenta v nejvíc vzrušujícím okamžiku české filharmonie. Opravdu nemám na mysli konzumaci utopenců a piva. Psík naklonil hlavu, zakňučel a vrhl na mě omluvný, nevinný pohled. Čí pak ty asi si. Otočil jsem známku, Lucie Bartoňová. A do prdele. Hned vytáčím mnou tak oblíbené číslo a nic. Panička je nedostupá, to bude mít fotr radost.

Psa jsem vrátil po týdnu a na oplátku jsem jeho majitelku pozval na víno. Večer se s ní vyspal. Tu noc když jsem vedle ní ležel a usínal, při jejím roztomilém chrápání, mluvení, kopání a plácání ze spaní jsem se zapřísáhl, že už nikdy Prahu neoupustím. Tady by romantický příběh končil např. větou – a žili šťastně až oba zemřeli na SARS. Jenže můj příběh tady začal… USNUL JSEM

Probudil jsem se však úplně jinde. Byl jsem v obrovském, mramorem obloženém pokoji. Strop byl jeden velký kus zrcadla a na západní straně pokoje byla stěna ze skla, s jednou spárou uprostřed. Po klikách ani stopy. Za sklem byla obrovská, také mramorem obložená terasa, s masivním dubovým ručně vyřezávaným zábradlím. Uprostřed pokoje ležela dost veliká kožená, červeno-černá postel. Postel by stačila na vyspání polovině uprchlického tábora a to najednou! Nebyly tam polštáře a už vůbec né deky. Jak říkám jen holý pokoj a uprostřed postel. „Ahoj lásko“. Cuknutím hlavy jsem se podíval za hlasem. A byla tam. V bílém hedvábí. Modro-zelené jiskřící oči. To hedvábí by vystačilo anglické královně na noční košile na týden dopředu. „Teď to ale není jen sen lásko“. Řekla a pomalu se ke mně plazila jako kočka. Byla to Tamara. A ještě jsem čekal, že mezi námi proplave vzduchem hejno frontos a mezi nimi tlamovci – duboisi a moori. V mozku mi hrála celá česká filharmonie na 40kWat. Místo rybiček začala Tamara při svém kočkovitém plazení mluvit. „Pošát nechápu proč tolik fiflam, uf mi to leže na mofek“. A její už tak dost špičaté špičáky, které mě v mých snech způsobili několik vyvrcholení, se protáhly o minimálně 1,5 cm. To protahování jsem začal vnímat ještě když jsem přemítal o frontosách. „So tak šumíš, budef to šamí až tě šjedu“. A její plazení se v pikosekundě přeměnilo na gepardí útok. Rázem jsem ležel na břiše. Jednu její ruku zarytou v rameni a druhou v boku. No spíš v zadku. A to doslova zarytou, až jsem cítil jak mě po zádech jak mě po zádech stéká krev. Ucítil jsem i ty její špičáky a jako vždy na krku. Ale moje tepna to pořád nemohla nějak pochopit. Kupodivu to ani tolik nebolelo. „A uš ši můj, teď ši můj miláfek“. Hned jak to dořekla, ehm pardón, dořeklo, už jsem ležel na zádech. „a teď mě vojedeš rofumíš“! Tomuhle rozkazu jsem se moc nebránil. Souložili jsme tak dlouho že jsem přestal vnímat horkou krev ve které jsme se přímo máchali. Tamara si jí taky rozetřela skoro po celém těle. Pak jsem přestal vnímat i Tamaru. Celá se rozplynula v šedo-červené mlze jejích výkřiků, stenů a prudkého dechu. Vyvrcholení jsem nepocítil. Místo toho jsem se ocitl kdesi…..

To kdesi vzdáleně připomínalo vesmír. Akorát chyběli hvězdy. Černá prázdnota se rozpínala do nekonečna. Obraz se rozvlnil sklovito-kapalnými mlhami. Chvílema jsem si připadal jako na amfetaminech. Spíš jako hustě sjetej po amfetaminech. Potom už jsem jen zaslechl smích. Byl Tamary stále zesilující, ničivý, povrchní smích, který se do mě zabodával jako samurajská katana. Přestal jsem vnímat po pár hodinách. Když jsem se probral už se nesmála. Kupodivu jsme nebyli v onom pokoji ale pořád v sametové černi. Akorát Tamara byla v bleděmodrých šatech. „Přišla“ pomalu ke mně. „Já to tak nechtěla věř mi, ale musela jsem! Nebyla jiná možnost“. Z levého oka jí tekla slza. Objala mě a brečela. Nepřestávala. Pořád se omlouvala a nepřestávala bulit. Opět jsem přestal vnímat.

Probudil jsem se v tak už dost známém pokoji. Po Tamaře ani stopy, natož po krvi. Přemýšlel jsem. Docela dlouho jsem přemýšlel. Až najednou. Na terasu se odkudsi doslova zhmotnila postava v černém plášti. Pozoroval jsem jí dost dlouhou dobu. Najednou zvedla ruce k nebi a obě poloviny skel se začaly vlnit v místě spáry. Sklo se začalo ohýbat dovnitř, tak jako by ho právě vyndali z pece. Kupodivu teplota v pokoji byla pořád stejná. Když byl průchod dost veliký, postava svěsila ruce a prošla dovnitř. Sklo se zaní z hučivým zvukem stáhlo do původní polohy. „Zdravím tě lorde Vincente“. Lorde Vincente? A já si stále ještě matně vzpomínám že se jmenuju Honza. Přesněji Jan Modrý. Postava přistoupila blíž. „ Luci“? TedˇD už to vůbec nechápu. „ Kde to jsme“? „V mém paláci, a ty si odedneška mým učněm. Zapomeň na minulost. Nic z toho co si až do teď prožil neexistuje“. „A co moje rodina, přátelé“? „ Deset let je dlouhá doba, už si zvykli“. „Deset let? To není možný, to přece…!“ „Teď si upír, tvoje přeměna trvala přesně deset let. Budeš žít věčně po mém boku“. „A kdo…?“ „Moje jméno je Lady Evergreen Beastly Icarcerate dead Lady-bird Menon. Tvoje prozatím lord Vincent. Za něj si můžeš připojit ještě jedno. Vyber si sám. Ostatní se dozvíš večer“. A než jsem se k něčemu odhodlal odešla. Odešla stejně impozantním způsobem, jakým přišla. Natáhl jsem se zpět na posteli a pozoroval se v zrcadle. A do…! Zjistil jsem že když se začnu pekelně koncentrovat moje panenky zmizí. Zmizí a to úplně celé! Mé oči se po tomto upgradu staly doslova drastickými. Dále jsem si všiml menších změn v vzhledu jako takovém. Zpevnilo se mi svalstvo a to po celém těle. A pak tu byli moje vlasy. Stříbrná barva mi opravdu slušela… Začalo pršet. Po skleněné stěně stékaly příjemně hučící proudy vody. Jinak čekání na Luci bylo celkem nudné…

Probudil jsem se. Zjistil jsem že jsem spal přibližně dvě a půl minuty. V pokoji záhadně přibyla televize. Dost velká televize. Ve zprávách na stanici Uelero zrovna moderátorka strojově četla tuto zprávu – dnes v 19:36 místního času se zabil po autonehodě známý fotograf a ředitel agentury ISIIX Tomáš Metrník. Ve dvěstěšedesáti kilometrové rychlosti nezvládl řízení v úseku silnice Praha – Most. „Jsi připraven“? Grr… To sem se lekl! Bez jakékoliv známky zvuku, stála Luci přímo vedle mě. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Deset let! To je kurevsky dlouhá doba na to abych se jenom tak válel na posteli v halucinacích. „následuj mě“. Šli jsme pomalu labyrintama chodeb. V hlavě jsem měl všelijaké myšlenky. Nejrůznější zážitky jsem si vybavoval jako by se staly teprve včera. Došli jsme do kruhové místnosti. Luci se zastavila a pokynula mi, abych si sedl. Sedl jsem si do skleněného křesla a čekal co se bude dít. V hlavě mi běžela jediná myšlenka, jak se co nejrychleji odtud dostat. Začal jsem mít velmi stísněný pocit. Chopila se mě neznámá síla a nedovolila mi vstát ani se pohnout. Z dálky ke mně doléhal pronikavý hlas. Hlas který se mi v hlavě rozléhal jako v jeskyni. Hlas který nešel umlčet. „Lorde Vincente, jsem rád že vás poznávám dnes je ten den, den pro vás velice důležitý. Vrátíte se na zem, nebojte o zábavu budete mít postaráno. Jen snad jednu radu, vyhýbejte se stříbru.“ Hlas pomalu dozníval a já se začal propadat. Svět kolem se změnil v obrovskou spirálu která neměla konce.

Z ničeho nic jsem stál na ulici. Lucie byla vedle mě. „Tak co podniknem“? Je jen jediný místo kde se dá na vše zapomenout, jazz bar. Vzal jsem jí za ruku a vydal se na cestu. Nebylo to daleko. Přišli jsme mezi prvními zákazníky. Pár hodin jsme jen tak popíjeli mluvili a smáli se. Až tak kolem jedenácté se objevil známý člověk. Jámu kdysi říkal chemik. Bez povšimnutí si sedl ke stolu vedle nás. „Proč nevstaneš a nejdeš ho pozdravit“? Ta otázka mě probodla jako nůž. „Já no ehm…, stejně mě nepozná“. „Jo tak to já nevím, ale na tvým místě bych to skusila. Já si teď na chvíli odskočím, počkej tu na mě“. Řekla Luci a odešla. Dopil jsem sklenici vína a řekl si že na čase si dát něco silnějšího. „Dvakrát Whiskey zařval jsem a přisedl k chemikovi“. „Nerad chlastám sám“. Řekl jsem. Podíval se na mě a říká: „Ty nejsi odtud co“?

prázdná hlava

...


created by ^d; contact me: p1c4@seznam.cz
stories
music
other
vysvětlivky
anglická
holandská
španělská